Přesněji nesmí být odepřena těm, kteří si dovedou svá práva ochránit, uplatňují je, a mají peníze na advokáta (nebo mají nárok na bezplatnou právní pomoc). Ve „všech“ těchto případech nesmí být spravedlnost odepřena. Není to trochu málo?
Ústavní právo na spravedlnost. Ústavní právo na spravedlnost je upraveno v Listině základních práv a svobod: „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu...“ (čl. 36 odst. 1 Listiny). Paralelně s tím Ústava nařizuje soudům „aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.“ (čl. 90 Ústavy). Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod poskytuje každému jedinci „právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem...“ (čl. 6, odst. 1 Úmluvy). Evropský soud pro lidská práva v jednom ze svých rozsudků uvádí, „že cílem […] není garantovat práva teoretická nebo iluzorní, ale práva konkrétní a efektivní..., tato práva mohou být efektivní, pouze pokud jsou návrhy opravdu ‚vyslechnuty‘, tedy přísně zkoumány soudem.“* Pro úplnost v právu Evropské unie se právo na spravedlnost objevuje v článku 47 Listiny základních práv EU („Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“), podle kterého „každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem“. Právo na spravedlnost se proto na první pohled jeví jako pevně zakotvené a otevřené všem. Ovšem…
Kdo se v Čechách nedostane k soudu, ačkoli by se tam dostat měl?„Maminka samoživitelka s dvěma malými dětmi, která neví, kde se poradit a jak se bránit proti nesprávně vedené exekuci, a která toho má prostě tak moc, že ani nemá sílu se bránit (a třeba přijde o byt kvůli primárním dluhům v řádu stokorun). Mladý kluk, který si bez rozmyšlení koupil drahé kolo, jednou nezaplatil splátku a teď platí nekřesťanské sankce sjednané v příloze s miniaturním písmem a přisouzené rozhodcem, který rozhoduje všechny věci úvěrové firmy, která klukovi na to kolo půjčila. A jak se zpravidla vysvětluje, proč nemají soudní rozsudek, ačkoli by měl být vydán? Protože se do toho problému dostali svým přičiněním. Protože musíme šetřit státní peníze (aby bylo na podporu stavebního spoření či předražené silnice). Protože máme smluvní volnost. Protože Legislativní rada vlády pečlivě střeží čistotu oddělení soukromého a veřejného práva, a proto nemůže souhlasit se zákazem rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách … Protože bezplatné právní poradny nejsou státem podporovány a najdete je jen v některých městech. A advokátů, kteří poradí dobře a levně či bezplatně lidem z ulice, je jenom pár. O ustanovování advokátů podle zákona o advokacii asi tihle lidé vůbec nic nevědí a většinou řeší současně několik sociálních, citových, zdravotních a právních problémů, takže nemají čas si s někým dopisovat a pak být stejně sofistikovaně a pro ně často nesrozumitelně odmítnuti.“**
Realita přístupu k právnímu poradenství. Měřítkem skutečně dostupné spravedlnosti je, do jaké míry mají jednotlivci možnost získat právní radu v situacích, kdy ji potřebují. K právním radám se samozřejmě mohou snadno dostat ti, kteří si mohou zaplatit advokáta; o něco hůře pak ti, co jsou zcela bez prostředků, neboť stát jim za určitých podmínek zaručuje bezplatnou právní pomoc (za předpokladu, že o tom vědí a že o to požádají). Na druhém břehu se však nachází velká většina „obyčejných, průměrných lidí“, kteří nemají ani dost prostředků na advokáta ani nárok na bezplatnou právní pomoc.
Lze v odpírání spravedlnosti pokračovat i v budoucnosti? Je-li zákaz odepření spravedlnosti „děravý jako řešeto“, nebylo by možné, aby ti, ke kterým se spravedlnost nedostane standardní cestou – ať už z jakýchkoli důvodů, měli nárok na získání spravedlnosti jinak? Třeba prostřednictvím nevládních organizací, studentů právnických fakult nebo… informačních technologií?