Zásada srozumitelnosti práva je ve Francii součástí ústavního pořádku. Díky tomu je ve Francii možné rušit zákony pro jejich nesrozumitelnost. Zásada srozumitelnosti práva znamená, že zákonný text je čitelný a pochopitelný. Vedle toho existuje ve Francii ještě zásada přístupnosti práva, která zajišťuje občanům možnost dohledat znění zákona, a dále zásada jasnosti práva.
Zásada jasnosti práva. Zásada jasnosti práva znamená, že z ustanovení zákona musí být možné vyčíst, co je jeho obsahem. Tato zásada je namířena především proti odkazům z paragrafu na paragraf, které jsou u právních textů oblíbené, avšak znesnadňují zjištění, co vlastně daný paragraf chce říci. Zásada jasnosti práva se poprvé objevila v rozhodnutí Ústavní rady (ekvivalent českého Ústavního soudu) z 10. června 1998 ohledně omezení pracovní doby. Francouzská Ústavní rada nejdříve přiznala této zásadě ústavní sílu, aby ji později kvůli její mnohoznačnosti opustila ve prospěch zásady přístupnosti a srozumitelnosti práva.
Zásada srozumitelnosti a přístupnosti práva. Paralelně se zásadou jasnosti práva vyzdvihla 16. prosince 1999 Ústavní rada na úroveň ústavních zásad princip srozumitelnosti a přístupnosti práva. Účelem této zásady je zajistit právní jistotu občanům a podnikatelům a poskytnout jim ochranu proti svévoli zákonodárce. Zásadu srozumitelnosti a přístupnosti práva vyvodili francouzští ústavní soudci z Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, a to jednak ze zásad rovnosti občanů před zákonem (čl. 6) a ochrany základních práv (čl. 16) a jednak z článků 4 a 5 zajišťující právo dělat vše, co nezakazuje zákon a není na újmu jiným osobám.
Sjednocení zásad jasnosti práva a zásady srozumitelnosti a přístupnosti práva. V pozdějších nálezech nejvyšší francouzská soudní instance nejdříve používala jak zásadu jasnosti práva, tak zásadu srozumitelnosti a přístupnosti práva, aby si následně vybrala pouze jednu jako měřítko pro hodnocení kvality textů produkovaných zákonodárcem. V rozhodnutí z 27. července 2006 konstatovala, že „ústavní zásada srozumitelnosti a přístupnosti práva, která vyplývá z článků 4, 5, 6 a 16 Deklarace práv člověka občana z roku 1789 uvaluje na zákonodárce povinnost přijímat ustanovení, která jsou dostatečně přesná a nevyvolávají mnohoznačnost.“ V následujících rozhodnutích se francouzská Ústavní rada odvolala na zásadu přístupnosti a srozumitelnosti práva v řadě situací, například v případě zákona o registrovaném partnerství (24. července 2008) nebo zákona o bydlení a boji proti sociálnímu vyloučení (18. března 2009).
Ústavní zásada umožňující rušit nesrozumitelné zákony. V rámci kontroly ústavnosti zákonů na základě stížností jednotlivců se doposud navrhovatelé domáhali u Ústavní rady porušení zásady přístupnosti a srozumitelnosti práva v asi šedesátce případů. Ústavní rada v řadě případů napadené zákony kvůli porušení uvedené zásady zrušila. Ústavní zásadu přístupnosti a srozumitelnosti práva nicméně není možno chápat absolutně, ale pouze jako určitý ideál či cíl, ke kterému by zákony měly směřovat, avšak kterého nemohou nikdy zcela dosáhnout.
Zásada srozumitelnosti práva se vztahuje pouze na zákony, ne na jiné texty. Ústavní soudci rovněž upřesnili, že zásada srozumitelnosti působí pouze vůči zákonodárci, nikoli proti úřadům. V rozhodnutí z 28. září 2006 Ústavní rada specifikovala, že zásadu přístupnosti a srozumitelnosti práva nelze namítat proti znění textu přiznaného patentu.