Právo by mělo být srozumitelné. Nejasnost činí zákon nepředvídatelným a dělá z něj nástroj svévole, jež je shovívavý k obratným a mocným, neúprosný k slabým; nejasnost zákona je nevysychajícím pramenem konfliktů, mnohoznačnosti a nekonečných soudních sporů. Nesrozumitelný zákon je právní fraškou. Pouze zákon jasný, jednoduchý, transparentní a pochopitelný pro všechny lze respektovat, může být užitečný a zajistit to, co od něj čekáme: spravedlnost, řád, předvídatelnost, bezpečnost, spokojenost, vnitřní klid a možná i štěstí.
Princip srozumitelnosti v různých modifikacích aplikují nejvyšší soudní instance Francie, Spojených států, Kanady či Monaka. Státní rada Francie srozumitelnost a přístupnost považuje za ústavní zásadu, jejímž cílem je přijímat právní předpisy dostatečně přesné, které nemají dvojí význam. Přijaté zákony mají občany chránit před chybným (často opačným) výkladem Ústavy a obecně před rizikem svévole. Podle této zásady rovněž není třeba ponechávat práva a povinnosti v nich zakotvená k jejich dodatečnému upřesňování správním a soudním orgánům. Tato zásada umožňuje zneplatnit normy, které tuto zásadu nerespektují.*
Stanovit jasné hranice mezi povoleným a zakázaným. Nejvyšší soud Spojených států se drží stejné linie. Podle něho je jedním ze základních předpokladů svobody, že člověk má při řízení svého chování možnost se rozhodovat mezi tím, co je zákonné a nezákonné. Soud proto trvá na tom, že právo musí umožnit průměrně inteligentní osobě rozumně rozpoznat, co provádět může a kam už jít nesmí. Zákon s nejasným významem pak nevyhnutelně svádí občany k tomu, aby se pohybovali v nezákonné zóně více, než by tomu bylo v situaci, kdy hranice mezi zákonným a nezákonným chováním jsou jasně dány.**
Kdy je zákon nesrozumitelný? Konečně Nejvyšší soud Kanady se zajímavě vyjadřuje k hranici, kdy lze považovat zákon za vágní („nesrozumitelný“). Tato hranice je relativně vysoká. Při úvaze, zda je zákon ještě srozumitelný, je třeba brát v úvahu, za prvé, flexibilitu a výkladovou roli soudů, za druhé, nemožnost dosáhnout absolutní jistoty (výkladu), což přiměřeně omezuje standardy srozumitelnosti, a za třetí, možnost, že může existovat (nebo i koexistovat) mnoho různých soudních výkladů určitého právního ustanovení.***
Jsou výše uvedené zásady v praxi aplikovatelné? Na zásadu srozumitelnosti práva je ovšem třeba pohlížet realisticky. Srozumitelnost kupříkladu často naráží na jazyková omezení - jazyk není dokonalý, nikdy přesně nepopíše jednoznačně určitou situaci a krom toho může existovat několik paralelních výkladů zákona, což představuje další faktor ovlivňující míru jeho srozumitelnosti. Navíc jsou dnes právem upravovány i velmi technické oblasti (např. doprava, daňová oblast), kde právní předpisy nebudou nikdy srozumitelné pro všechny.
Srozumitelnost práva – velký krok ke svobodě a spravedlnosti. Snaha o srozumitelné právo se táhne celou novodobou historií. O srozumitelnost práva je třeba neustále bojovat. Každý, byť malý, krok práva směrem k ideálu srozumitelnosti, je velkým krokem ke svobodě občana a spravedlivému řádu. Výše probíraná zásada svým formálním zakotvením celý proces může usnadnit.