Právní nejistota je nerozlučnou sestrou právní nesrozumitelnosti. Právní nejistota znamená, že občané či podnikatelé neví, jak řešit podle práva určitý problém, který jim život přináší. Právní nejistota může vyvěrat ze tří zdrojů: z mezer v právu, z víceznačnosti právních pravidel a z měnícího se výkladu právních pravidel. Každý z uvedených zdrojů právní nejistoty implikuje jiný způsob obrany proti jejím důsledkům
Mezera v právu. Prvním zdrojem právní nesrozumitelnosti je situace, kdy neexistuje právní pravidlo tam, kde ho lidé potřebují pro vyřešení určitého problému. Praxe nemůže čekat několik let, než zákonodárce nebo vyšší soud neexistující právní pravidlo doplní. Právní nejistota se v takovém případě řeší obvykle pomocí analogie. Na novou, doposud neřešenou situaci se aplikuje pravidlo použité v minulosti za podobných okolností. Nejistota je ovšem vyřešena pouze částečně. Za prvé, není jistota, zda podobné okolnosti, jež umožňují použití analogického pravidla, jsou podobné dostatečně, aby se analogie dala použít. Za druhé, v případě, že může existovat více analogických situací, není jistota, že byla použita analogie správná. S těmito nesnázemi vyplývajícími z právní nejistoty si ovšem občané a podnikatelé musí poradit po dobu, než zákonodárce či soud tuto právní nejistotu rozptýlí doplněním chybějícího pravidla.
Víceznačnost. Druhým zdrojem právní nejistoty je víceznačnost právních pravidel. Právní pravidlo může po určitou situaci existovat, ale má více významů. Víceznačnost způsobuje problém, kde různé významy stejného pravidla vedou k různým právním důsledkům pro osoby dotčené víceznačným pravidlem. S víceznačností právních pravidel se lze vypořádat defenzivní interpretací takových pravidel, tzn. výběrem té interpretace, která vede k horším důsledkům či vyšším nákladům a přizpůsobením se této interpretaci tak, aby se občan či podnikatel „zabezpečil“ proti situaci, kdy soud či správní orgán takovou méně příznivou interpretaci v budoucnu přijme. Nelze-li, ať už je to z jakýchkoli důvodů, defenzivní interpretaci víceznačného pravidla použít, je třeba se „obrnit“ předchozími rozhodnutími soudu či správního orgánu, které podporují zvolenou interpretaci víceznačného pravidla. Odkaz na předchozí precedenční rozhodnutí poskytne ochranu v podobě zásady legitimního očekávání. Pokud se později soud nebo úřad ztotožní s méně příznivou interpretací víceznačného pravidla, může zásada legitimního očekávání ochránit dotčenou osobu před možnou sankcí za to, že nepoužila méně příznivou interpretaci a neřídila se jí.*
Měnící se výklad. Posledním zdrojem právní nejistoty je měnící se výklad právních pravidel. Pro určitou situaci může existovat právní pravidlo, které je jednoznačné a je aplikováno jedním určitým způsobem. Soud nebo správní orgán může ovšem interpretaci A, a v důsledku toho aplikaci právního pravidla otočit na interpretaci B a tím pádem i zcela opačný způsob aplikace. Konsekventně, přestože právní pravidlo zůstává stejné, občané či podnikatelé musí po změně interpretace právního pravidla postupovat opačným či zásadně jiným způsobem. Ilustrativním příkladem může být právní evergreen výkladu pojmu „souběh funkcí“ statutárních a dalších řídících orgánů obchodních společností. Od roku 1993 soudy včetně Nejvyššího soudu judikovaly, že– grosso modo – souběh funkce statutárního orgánu podléhající obchodnímu právu a funkce ředitele podléhající pracovnímu právu není přípustný**, aby v dubnu 2018 Nejvyšší soud s odkazem na předchozí rozhodnutí soudu Ústavního*** výkladovou praxi otočil a naopak připustil, že takový souběh funkcí možný je.****