I když není možné obecně popsat, jak by měl vypadat ideální zákon, protože pro různé zájmové skupiny bude jinak výhodný, lze ovšem nastavit proceduru, která by zajišťovala, že zákon nebude nesmyslný. Tato procedura by měla obsahovat minimálně následující kroky.
Krok 1. Dříve než se začne psát jakýkoli zákon, příslušné ministerstvo (navrhovatel zákona) by mělo srozumitelným a pokud možno „neprávním“ jazykem popsat problém, který chce řešit, včetně jeho rozsahu a příčin.
Krok 2. Navrhovatel zákona by měl poté s využitím dostupných socio-ekonomických dat provést analýzu problému, kterou by měl následně předložit ke konzultaci veřejnosti.
Krok 3. Případné studie, které slouží jako podkladové materiály, by měly být zveřejněny.*
Krok 4. Následně by měl navrhovatel zákona nastínit řešení (teze – věcný záměr), které mají popsané problémy odstranit či zmírnit. Zároveň by měl zhodnotit dopady navržených řešení, včetně porovnání nákladů a přínosů.
Krok 5. Tato řešení spolu se zhodnocením dopadů by měl předložit ke konzultaci veřejnosti. Výzva k takové konzultaci by se měla objevit na domovské internetové stránce vlády či ministerstva, aby měl běžný občan možnost ji zaregistrovat.
Krok 6. Cílené konzultace musí být vyvážené: například připravuje-li se energetický zákon, je nutno konzultovat jak podnikatelské subjekty (výrobce, distributory energií, malé podnikatele i velké) tak i nepodnikatelské (spotřebitele, nevládní organizace atd.).
Krok 7. Navrhovatel zákona by měl obhájit návrh řešení popsaného problému pokud možno před nezávislou komisí odborníků (Komise pro hodnocení dopadů regulace).
Krok 8. Po úspěšném obhájení by navrhovatel sepsal legislativní návrh v právním jazyce (paragrafované znění), které by obsahovalo pouze obhájená řešení.
Krok 9. Legislativní rada vlády či Komise pro hodnocení dopadů regulace by měla kontrolovat, zda paragrafované znění zákona obsahuje pouze obhájená řešení, tj. zda se v závěrečné fázi do návrhu zákona nevloudily prvky, které neprošly konzultací a zhodnocením dopadů regulace.
Krok 10. Po určité době, například po třech letech od vstupu zákona v účinnost, by ministerstvo, které schválený zákon předložilo, podalo zprávu o fungování a dopadech přijatého zákona. Zpráva by pak sloužila jako podklad pro eventuální novelizaci zákona. Navrhovatel novelizace postupuje opět od kroku 1.