Mezi základní principy právního státu patří mimo jiné, že každý má „právo na to, aby jeho záležitost byla… projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích…“. Tato formulace je zakotvena v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který je i součástí českého právního řádu. Co to přesně znamená? Evropský soud pro lidská práva (Evropský soud ve Štrasburku) vysvětluje...*
Dvojitá nezávislost. Prvně, co to znamená „nezávislý“? Každý soud musí být nezávislý nejen na ostatních složkách státní moci, ale i na účastnících řízení.** Co jsou konkrétně ostatní složky moci? Ve státě máme moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, které by měly být v demokratické společnosti striktně odděleny. Zastavme se u moci výkonné. V České republice má k sobě velmi blízko moc výkonná a soudní úzce zejména při jmenování soudců. Podle Evropského soudu ve Štrasburku samotné jmenování soudců výkonnou mocí není problém. Za hranu by však byla situace, kdy by takto jmenovaní soudci byli při výkonu své rozhodovací činnosti vystaveni vlivu či nátlaku.*** Okamžitě tanou na mysli nedávná slova prezidenta České republiky při jejich jmenování, aby byli shovívaví při souzení starostů za problematické veřejné zakázky. Byli v takové situaci vystaveni vlivu či nátlaku? Další problematickou oblastí bude odvolávání soudců, které se věnuje poslední odstavec tohoto článku. A jak je to s nezávislostí v poměru k účastníkům řízení? Zde obecně platí, že účastníci soudního řízení mohou mít oprávněné pochybnosti o nestrannosti soudce, který je „z hlediska svých povinností a organizačního zařazení v podřízeném postavení vůči některé ze stran řízení.“**
Kritéria pro posouzení nezávislosti. Evropský soud ve Štrasburku ve své judikatuře uvádí tři základní kritéria pro posouzení nezávislosti soudů: za prvé, způsob jmenování soudců a délka jejich funkčního období, za druhé, existenci záruk proti vnějším tlakům, a konečně, za třetí, kritérium, zda orgán působí dojmem nezávislosti. Prvního kritéria jsme se již dotkli v předešlém odstavci. Pokud jde o druhé, obecně se vyžaduje, aby jednotliví soudci nebyli vystaveni nežádoucím vlivům zvenčí ani zevnitř justice. Evropský soud ve Štrasburku uvádí, že pro vnitřní soudní nezávislost je nezbytné, aby soudci nebyli vystaveni pokynům či tlaku ze strany ostatních soudců nebo osob zastávajících u soudu správní funkci, například předsedy soudu nebo předsedy soudního oddělení.**** Podle štrasburského soudu (Parlov-Tkalčić proti Chorvatsku, § 88 - 95) byli soudci okresního soudu nezávislí na předsedovi tohoto soudu, protože ten vykonával pouze správní (manažerské a organizační) funkce, a právní řád poskytoval dostatečné záruky proti svévolnému výkonu povinnosti předsedy soudu přidělovat a přerozdělovat jednotlivé případy soudcům. A konečně za třetí, co je tím tajemným „dojmem nezávislosti“? Důležitou, ne však rozhodující roli zde hraje dojem účastníka řízení. Nutná je zde totiž objektivní odůvodněnost obav o nezávislost soudu. Jinými slovy, platí fikce, že máme problém s nezávislosti soudu, pokud bude „objektivní pozorovatel“ spatřovat v okolnostech projednávaného případu důvod k obavám. *****
Kdy soud je a kdy není nestranný? Pojem nezávislosti s nestranností úzce souvisí. Nestranností se obvykle rozumí absence předsudku či předpojatosti a lze ji testovat různými způsoby. Existují dvě možné situace, v nichž může vyvstat otázka nedostatku nestrannosti soudu. Jedna má funkční a druhá osobní povahu. První se týká kupříkladu výkonu rozdílných funkcí v rámci soudního řízení jednou a toutéž osobou nebo hierarchických či jiných vazeb na jiného aktéra řízení. Druhá má osobní charakter a souvisí s chováním soudců v projednávaném případu. Konkrétně si zde můžeme představit situaci tzv. dvojí role soudce v řízení. Tak například problematickou je situace, kdy jeden ze soudců rozhodujících o mimořádném opravném prostředku (dovolání) se předtím účastnil řízení v téže věci jako soudce soudu odvolacího. Problém může nastat i v situaci, kdy se soudce účastní dvou různých řízení týkajících se stejných skutkových okolností.****** Doplňme ještě jednu situaci osobní povahy, kdy Evropský soud ve Štrasburku zpochybnil nestrannost soudce ve sporu s univerzitou, na níž posledně jmenovaný sám učil a pobíral pravidelný plat. *******
České reálie. Pro lepší pochopení celé problematiky jeden příklad z „českého rybníčku“. V roce 2006 došlo k odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu. Tento případ přesně zapadá do škatulky „dělba moci ve státě“. O co šlo? Vrcholný ústavní činitel, představitel soudní moci, byl odvolán představitelem moci výkonné pro údajné manažerské pochybení. Aplikoval na soudní moc pravidlo „kdo jmenuje, odvolává“ zakotvené v zákoně o soudech a soudcích. Ústavní soud tuto pasáž zákona zrušil.******** Zdůraznil, že „princip „kdo jmenuje, odvolává“ je vlastní systému státní správy, protože pro ni je charakteristické uskutečňování veřejné moci ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti. A výkon státní správy soudů (myšleno management, tedy předsedové soudů) klasickou státní správou není. Je totiž nutné reflektovat, že soudní funkcionář se nadále podílí i na vlastní rozhodovací činnosti jako soudce. A to je to klíčové - soudní funkcionář nadále zůstává soudcem, který při které musí být zcela nezávislý. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že z principu oddělení moci soudní a moci výkonné vyplývá požadavek, aby funkcionář moci soudní byl odvoláván pouze postupem, jenž je realizován uvnitř moci soudní (přes kárné žaloby). Jinými slovy, výkonná moc si s mocí soudní nemůže dělat, co chce, a musí jí nechat prostor na nezávislé a nestranné rozhodování o právech a povinnostech občanů.